Jako dítě jsem byla fascinovaná dílem a životem Mozarta, čemuž dala korunu kniha “Sbohem, můj krásný plameni”. Dostala jsem ji darem od mé učitelky klavíru. Léta jsem se v hlavě zamýšlela nad událostmi, které podpořily jeho genialitu, byl to můj fatální vzor v mých raných letech jakožto hudebního fanouška a klavíristy. Už tehdy mě přitahovaly osobnosti, které silně vynikaly svou genialitou. Ale malování jsem propadla až relativně nedávno.

Kdo je ten malířský vzor?

Občas dostávám otázku, kdo je mým malířským vzorem a já vlastně dlouho nikoho neměla. Učila jsem se malovat sice podle Boba Rosse, ale časem jsem zjistila, že to není úplně směr, kterým bych se chtěla ubírat. Obrazy dávných velikánů mě zase tak moc nebraly - však koho v dnešní době zajímají fanatické zobrazení náboženských no-name tváří, jejichž je naprostá většina? Pár témat mě zaujalo, ale že by ze mě udělaly oddaného vyznavače malíře, se říct nedalo. No a na střední škole mě opravdu uchvátila díla Salvadora Dalího, ale to byl takový šílenec, že jsem nějak nenašla s jeho životem absolutně nic společného :).

Objektivně vzato, postava Leonarda da Vinci vyvolávala snad v každém člověku trochu fascinace, kolika oborům se věnoval, co ve svém životě zvládnul a nálepka génia to celé završuje. Minulý rok o něm vydal knihu Walter Isaacson a já jsem nemohla jinak než si ji pořídit a hladově číst všechny ty pikantnosti. A opravdu v této knize jsem našla to, co jsem hledala, inspiraci ne v díle, ale osobnosti a zvládnutí techniky.

Leonardova doba

Obrovskou výhodou pro nás dnes je, že Leonardo si všechny své myšlenky, nápady a zjištění zapisoval do svých deníků, které jsou dochované dodnes. Jak pan Isaacson píše, doba, ve které Leonardo vyrůstal byla velmi podobná té naší: bylo krátce po vynálezu knihtisku, který výrazně napomohl šíření znalostí. Sám Leonardo se vzdělával sám, upřednosťnoval zkušenost nad klasickou vzdělaností. Žil v době vzdělanosti ve Florencii, pak v Milánu, kde se soustředili všichni vědci a umělci. Co jej odlišovalo od ostatních lidí byla především jeho zvídavost. A právě tohle potvrdilo mou teorii, že k různým činnostem, které chceme vykonávat s největší kvalitou, chce jedno jediné: vášeň.

Leonarda vše tak moc zajímalo, proto se věnoval různým oborům, studie těla a jeho pitvy ho vedly k dokonalému malování postav (také Vitruviánského muže) a stal se tak dobrým, protože tomu věnoval dostatek času. 15. století jsem si vždycky představovala o hodně jednodušeji, než jak jsem se dověděla v této biografii a tak mi vrtalo hlavou, jak jeden člověk mohl vytvořit tolik děl a předcházet tolika objevům z oboru fyziky. Ale když jste bydlel v Itálii, kde bylo poměrně teplo a byl jste ve městě, v centru všeho dění, tak složité to vlastně být nemuselo.

Umění vnímat

Da Vinci se uměl dívat, protože chtěl všechno pochopit. V této rovině se s ním ztotožňuji. To co člověk vidí, rozkládá do nejmenších detailů a snaží se zodpovědět jednoduché otázky, aby pochopil pohyb, světlo, barvy, přírodu... Cvičí své oko a místo dívání se vnímá. Ruka slouží pouze jako nástroj k provedení obrazu, který už mozek má zpracovaný a ten dává signály do rukou, aby malovaly. Leonardo stavěl ze zkušeností, ať už vlastní nebo něčí jiné. Nerozlišoval žádné dělení umění nebo technologie, protože chápal, že všechno se vším souvisí a že technologie vychází z analogie fungování přírody.

Z mé perspektivy není až tak důležité, výsledek práce těchto lidí, ale zajímá mě jejich způsob myšlení. Protože to dělá výsledek tak jedinečným. A pro mě jsou to tři věci, které si z života Leonarda nesu: vášeň, umění se dívat (nebo poslouchat) a zkušenosti stavět nad zavedené pořádky.