Součást malířské profese je umět nechat své dílo jít. Proces, který jde ruku v ruce s vývojem umu, může trvat roky. Obzvláště těžké to je v případě maleb, které při samotné tvorbě plní funkci meditace a vyrovnávání se s nějakou životní situací. Tím spíše pak záleží, kdo dílo dostane do rukou.

Formování smyslu

Na začátku jsem měla cíl naučit se malovat tak, aby se mi obraz natolik líbil, že bych se na něj mohla hodiny dívat a mít jej na očích každý den, každý den mi mohl dělat radost. To se mi dařilo celkem dobře, až se mi obrazy začaly hromadit a já už je neměla kam vystavit. A tak jsem je obmněňovala a začala řešit, jak můžu dát o sobě vědět a obrazy dělaly radost někomu dalšímu. Představila jsem si všechny ty hodiny strávené nejen na samotnou malbou, ale i hledáním a vymýšlením témat a kompozic, zlepšování se v technice ale i vnímání barev a přenos pocitu do samotného výsledku. Hodiny čtení knih a hledání své vlastní cesty, která se postupně odkrývá a zostřuje, ale nikdy nekončí.

Pouštění

Zároveň součástí umělce je neutuchající touha tvořit nové scenérie a tak jsem cítila, že je čas odpoutat se od témat, která mi bránila se jich vzdát. Začaly mě mámit osvětlené přírodní zákoutí a silná touha je ztvárnit. A tak jsem své obrazy, které jsem si původně mínila zanechat, vystavila na světlo světa a velmi rychle našly svého majitele.

Přesto mě to zaskočilo a vzpomněla jsem si na celou tu předešlou cestu, která mě k tvorbě těchto obrazů vedla. Na vše, co jsem zažila, a opět se stalo těžkým je zabalit a poslat dále. Ze vzdávání se stal rituál, že ta cesta je již za mnou a dovoluje mi pokračovat dál a co bylo do obrazu vloženo bude sloužit na správném místě. Veškerá energie vložená je v tom malém obrázku a dá-li osud, bude dlouho dále pobývat. A s touto myšlenkou jsem s vděčností uložila obrázky do balíčku.

Děkuji za zkušenost, a děkuji za každého, koho má tvorba osloví a má v jeho domově své místo.