Můj příběh je dlouhý a složitý.
Přestože jsem už jako malá obdivovala zpěv, hraní na všelijaké možné hudební nástroje a evidentně jsem velmi pozitivně reagovala na jakoukoli tvořivou aktivitu, nakonec se stalo, že jsem si musela vytvořit své “náhradní já”.

Toto náhradní já mě dovedlo zajímavých koutů a končin lidského žití, tam kde bych bývala nevěřila, že se budu pohybovat: do luxusních moderních budov, plných lidí, žijících pro mě fascinující životy, cestování a poznávání kultur, o kterých jsem si myslela, že poznám až v mnohem vyšším věku.

V průběhu tohoto putování jsem narazila na rozmanité osobnosti, také často plných bolesti a zakrývajících svou podstatu a učila jsem se odkrývat své pravé já nejen sobě, ale zdá se, že i svému okolí.

Jednoho dne jsem narazila takovým způsobem, že jsem se nedokázala zvednout z postele: nohy mi selhaly.
Roky mě tělo upozorňovalo na to, že se nacházím ve svém stavu mysli jinde, než bych si přála, pomocí různých zánětů šlach a tkání po těle, ale nerozuměla jsem řeči nemoci.
Až do onoho dne, kdy jsem byla nucena poznat vše až na dřeň a na kost.
To už jsem procházela dlouhými frustracemi z práce, která nikam nevedla, ve které jsem nedokázala najít vyšší smysl, přestože na povrchu mi přišla zajímavá.

Při posledních atakách zánětu po celém těle v kloubech, a nekončící bolesti zad, přestože v testech ani jiných vyšetřeních neexistovaly známky nemoci nebo jiné patologie, jsem využívala malby a tvoření k cestě uzdravení. Kde mé tělo zoufale toužilo po uvolnění. Byla to jediná činnost, kde se má hlava plná myšlenek a přetížení byla schopna uklidnit natolik, že jsem přestala cítit tolik intenzivní bolest.

Mimo toho jsem si všimla, že malování mi jde poměrně snadno, asi nejlíp, co jsem kdy v životě dělala.
A tak jsem si uvědomila, že cesta není jen tam, kde je vytvořen velký tlak a v tom učit se, k čemu musím vynaložit to největší úsilí, ale naopak tam, kde mě vede intuice a harmonie.

Uvědomila jsem si, že jsme jako společnost naprogramování buď k chorobnému překonávání překážek anebo naopak k úplné rezignaci.

Proč ale nebýt užitečný tím, co je člověka druhá přirozenost? Není to právě ta podstata od které jsme se odklonili? Kdy jsme uvěřili, že hodnotu má jen to, co složitými konstrukty technicky vymyslí lidská mysl a přitom jsme zapomněli na důležitost pocitů a lidské blízkosti?

Příroda a malba a celkově umění (hudba, tanec literatura,...) byly těmi hlavními aktéry, kteří nenásilně a přirozeně ve mě (a nejen ve mě) probouzely tyto otázky, které mě navedly zpět na cestu ke svému pravému já.

A postupně odcházela jak bolest tak i nemoc.

Neboť umění je nejkrásnější příležitost zkoumat a nasávat lidské pocity a příběhy, kterým z nějakého důvodu, nedokážeme dát prostor.
Dle mého je to nejlepší možný nástroj, kdy přirozeně najít svou vlastní vnitřní pravdu, harmonicky a pocitem nadšení, kdy v životě zase začneme hořet pro každý den.