...A TEN DEN vystoupal na větrný hřbet hory,
ještě v šeru před prvním kuropěním města,
A spatřil tu zlatavou žhavenku obzoru,
přitom mu ledový dech zimy jemně štípal tváře
a v duchu zašeptal:
„Tak tohle byl ten skrytý smysl všech těch kotrmelců...“
Sám sobě roztáhl rty v úsměvu osvobozeného poutníka –
sladce hořký, uvolňující grimas,
kdy člověk najednou ví, co je pravé zlato života.
Vlna blaženého tepla mu proplula žilami,
jako by mu srdce tančilo v hrudi.
Pocítil volnost větru v křídlech
a radost, co zurčí jako pramen.
A co že se to vlastně událo?
No, to si každý z nás může domyslet sám... 
Čím se necháváme tak příliš unášet,
že zapomeneme vdechnout život naplno? 
__