Záblesk

Detailní fotky

Co necháš ve džbánu, když už v něm není voda?

Jednoho večera seděl starý pastýř u vyschlé studny na okraji pastviny. 
Tráva byla žlutá, ovce hubené, voda v kbelíku už skoro žádná. 

Pak přišla dívka, kterou skoro nikdo neznal. Byla z druhé strany hřebene.  Přinesla s sebou malý, prázdný džbánek a posadila se vedle něj.

„U nás pršelo... sice jen jednou, ale stačilo to.“

Vyprávěla mu,  jak se během jediného odpoledne sešli lidé, kteří se roky míjeli. Jak se smáli, až jim tekly slzy. Jak se někdo usmál na někoho, koho dřív ani nepozdravil. Jak to celé trvalo možná dvě hodiny.

A pak se nebe zatáhlo, spadlo pár kapek a bylo po všem.

„To byl jen záblesk,“ řekla dívka. 
„Ale od té doby, když je mi těžko, zavřu oči a znovu ho vidím. Jako by mi někdo do tmy hodil sirku.“ 

Pastýř se na ni podíval. Poprvé za celý večer se usmál.

„A co s tím zábleskem děláš, když přijde zima?“ zeptal se.

Dívka zvedla prázdný džbánek a podívala se do něj, jako by v něm něco bylo.
„Nosím ho. Když potkám někoho, komu vyschla studna, podívám se mu do očí a na chvíli ten záblesk pustím ven."