Velikost: 90 x 50cm
Canvas: len + bavlna, 360g/m2
Sedím zavřená v bytě. Mám pocit, že každý den je stejný, ráno snídaně, tramvaje, práce, beton, šeď, lidi, stovky lidí, všichni se koukají do země, nepozdraví se, je jich příliš mnoho....
Slyším hlasy, míjím křiklavé rozlobené děti.
Práce... kde se poděly sny? Čekám, ještě měsíc do dovolené.
Takže tohle jsme chtěli? Dívat se do obrazovky místo okna, když prší?
Přemýšlet nad abstrakcí světa, abychom vytvořili něco, co za chvíli smažeme.
Kde se podělo srdce? Kde se poděl cit?
Viděli jsme příliš mnoho, příliš často? Ovládla nás apatie?
Prohrabávám se pískem. Konečně.
Je teplý, ale trochu chladne.
Každou minutu, vteřinu, setinu sekundy se slunce přibližuje k té tmavé čáře.
Bože, to je zázrak.
Sedím tam ale sama, a jen se dívám, jak rybáři uklízejí svůj člun, aby zítra zase mohli nastoupit ve svěžím ránu.
Je jejich den také rutinou? Nebo to tak milují, že prožívají každou plavbu, každou jízdu znovu a jinak? Když je každý den jiná obloha, jiná vlna, jiný odlesk hladiny?
Nevím, ale od té doby, co jsem volná, vnímám každý pohled na oblohu a vodu jako zázrak.
Co vám osobně brání prožívat jednoduché, ale naplňující chvíle života?